Vážení a milí přátelé.

Dovolte mi, abych vás všechny srdečně přivítal v sále domu kultury několik dní před 88. výročím založení Československé republiky, výročím, ke kterému se hlásí i naše současná vlast, Česká republika a my, její obyvatelé.

Měl jsem tu čest hovořit k vám z tohoto místa již několikrát, mluvil jsem o různých tématech, která se vázala k historii vzniku a existence První republiky a také ke všemu, co se dělo v době jejího trvání i po jejím násilném ukončení v roce 1938. Zmiňoval jsem několikrát, jak krátkou dobu měla První republika vyměřenu. Dožila se pouhých 20 let, ale i za tu krátkou dobu si vybudovala viditelné a důležité místo na mapě Evropy i světa. A vybudovala také ve svých obyvatelích hrdost na to, že v ní žijí, tedy lásku k zemi.Tento pocit nazývající se vlastenectví, byl v té době známým a běžným pojmem.Dnes nám všem trochu chybí, prostě tu není a nevíme, kam se poděl. Jsem si plně vědom obtížnosti tohoto tématu, které by vydalo na vědeckou práci, ale snad mi prominete, že se pokusím najít alespoň malý střípek tohoto pojmu v následující kratičké úvaze.

Často mne napadá, že bych chtěl umět cestovat v čase. Rád bych se podíval jak vypadala naše země například v roce 1935, 17 let po jejím vzniku. Ano, počítáte správně. Je to přesně doba, která uplynula také od roku 1989 dodnes, kdy píšeme letopočet 2006. Dovedeme si jistě mnohé představit z hraných i dokumentárních filmů. Mnohé známe z románů i historických knih. To vše ale nedokáže nahradit autentickou atmosféru, kterou může člověk prožívat. Chtěl bych se projít po náměstí některého z českých měst roku 1935 a podívat se, jak žili tehdejší lidé. Pospíchali tak jako my? Nebo se dokázali pozdravit, zastavit se na chvíli a pohovořit o radostech i strastech života? Měli jistě výhodu v tom, že nejezdilo tolik aut, bylo méně hluku, nespěchalo se k televizi ani k počítači, nezvonily každou chvíli telefony na stole v kanceláři ani nebyly slyšet podmanivé melodie mobilů v kapsách a taškách jejich majitelů. Jak krásný musel být život bez těchto vynálezů. Místo toho chodili lidé do divadla na činohru, operetu i operu, navštěvovali koncerty, výstavy a večery poezie. Zakládali a rozvíjeli různé spolky, hráli sami ochotnické divadlo, chodili do Sokola. Že by právě z tohoto kulturního a společenského života čerpali pocit sounáležitosti k sobě navzájem, ke svému spolku či cechu, ke svému městu a nakonec i ke své vlasti, za kterou byli ochotni položit i život? Myslím si, že ano.

To vše jistě kultivovalo a povznášelo lidi mnohem více než dnes převažující konzumace kultury z televize v čele s takzvanými reality show, které předestírají jakýsi virtuální svět a život, který se pak snaží kopírovat především nejmladší generace. Stejně tak ale můžeme říci, že dospělá část populace je dnes vystavena neskutečnému nátlaku médií, která vytvářejí kolem nás svůj vlastní svět tím, že nedokáží informovat o věcech hezkých, klidných a příjemných. Prý proto, že to nikoho nezajímá. Takže se dočtete mnoho o vraždách, haváriích, politických půtkách, soudech rozvodech a mnohých dalších nepravostech a dobré věci jakoby neexistovaly. Když se díváte na televizní zprávy a čtete tisk, hlavně ten bulvární, který se nejvíc prodává, může se vám zdát, že je vše špatně, že jsme ztraceni. Všichni se hádají a perou, politici jen kradou a nic nedělají a hlavně nabudete intenzivního dojmu, že nemáme žádné vzory a nemáme být na co hrdí. To pak podrývá naši identifikaci se zemí ve které žijeme a v nejhorším případě i s místem nebo městem, kde bydlíme.

Skutečná situace zcela jistě není tak zlá, ale jak se o tom skutečně přesvědčit.
Myslím, že řešení existuje a inspiraci pro něj můžeme najít právě při naší krátké exkurzi v roce 1935. Jediným řešením je vystoupení z bludného kruhu televize, videí, počítačových her a mobilních telefonů, ve kterém žijeme a vyhledání skutečné a hodnotné kultury, která v nás vzbudí ty nejlepší a nejušlechtilejší myšlenky. Navštívit divadlo, koncert či pěkné filmové představení nás přivede zcela jistě na jinou hladinu nálady než sledování telenovel a různých jiných slaďáků či krváků proložených katastrofickými zprávami. Kromě toho možná brzy zjistíme, že tvůrce filmu, který jsme právě viděli je ve světě váženým držitelem mnoha ocenění. Že interpret který nám koncertuje na housle je světově známý virtuoz. A můžeme si být jisti, že autora či autory hudby, kterou na koncertě posloucháme zná celý svět již více než jedno století. Pak již je jenom krůček k tomu, abychom si uvědomili, že režisér filmu se jmenuje Svěrák nebo Forman. Že tím úžasným houslistou, který nám připravil zážitek na celý večer byl Suk, Hudeček, Svěcený či Šporcl. A tu krásnou hudbu, kterou jsme poslouchali složil rodák z Poličky. Litomyšle nebo Nelahozevsi. Pak už ani nemusím dodávat, že mluvím o Bohuslavu Martinů, Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi. Všichni jsou nositelé krásných českých jmen, narodili se ve stejné zemi jako my a vytvořili dílo, které uznává celý svět. Myslím, že od tohoto poznání je již jen krůček k tomu, abychom v sobě našli pocit, který se nazývá hrdost, možná národní hrdost v tom nejlepším slova smyslu, tedy vlastenectví.

Vážení a milí hosté.
Pokud bude dnešní večer jedinou malou jiskřičkou, která nám pomůže překonat pocity marnosti a malosti a přivede nás k myšlenkám ušlechtilým, které povznesou našeho ducha, pokud vás krásná hudba, která za chvíli zazní z tohoto pódia přiblíží alespoň krůček k větší odvaze, sebedůvěře a hrdosti, pak jsem zde nebyl zbytečně já, ani hudebníci a pěvci na pódiu.
Přeji vám krásný poslech a děkuji za pozornost.

[Editace článku: Patrik Hrachovina] Přehled návštěvnosti